PALIČKOVICE
NACHOVÁ
Paličkovicovité
Claviceps
purpurea (Fr.) Tul.
Bas.: Sphaeria purpurea Fries
Clavicipitaceae
Jedovatá
bylina, vřeckovýtrusná cizopasná
”tvrdohouba” se džbánečkovitými plodničkami,
na vrcholu s otevřeným ústím a uvnitř
s výtrusorodou vrstvou z vřecek a jalových
vláken. Ve vřeckách je 8 vícebuněčných,
pohlavních výtrusů (askospory), rozšiřovaných
větrem. Plodničky jsou četné, ponořené
v paličkovitě rozšířené části růžového
až nachového stopkatého pletivného lůžka
houby (stroma). Paličkovice cizopasí
v mladých semenicích různých trav, především
žita. Nákaza askosporami nastává koncem
jara až počátkem léta. Výtrusy vyklíčí
na bliznách pestíků (tzv. primární infekce)
v podhoubí vzrůstající do semeníku,
jenž se tak mění v růžkatý útvar. Vlákna
podhoubí odděluji na povrchu napadeného
semeníku jednobuněčné nepohlavní výtrusy
(konidie). Na znetvořeném semeníku se
vylučuje sladká šťáva (medovice), jejíž
kapičky lákají hlav. dvoukřídlý hmyz
a ten roznáší v nich hoj. konidie na
jiné květy trav (tzv. sekundární infekce).
Houbová vlákna stráví celý semeník,
druhotně srostou ve tmavofialový až
černý růžkovitý útvar (námel) vyčnívající
z klásku, resp. z květenství žita nebo
jiného druhu trav. Námel je trvalé,
odpočinkové stadium houby (tvrdohoubí
neboli sklerocium), jež od hostitele
odpadne a přezimuje na povrchu půdy.
V příštím roce ”vyklíčí” v několik stromat,
v jejichž červených paličkách jsou při
obvodu ponořeny četné plodničky (perithecium).
VII. Námel je kosmopolit s mnoha biologickými
”rasami”, specializovanými na hostitele.
Zito doprovází námel od nepaměti. Námel
je dnes novodobou léčivou plodinou,
pěstovanou po zemědělsku na vhodných
kultivarech žita, obzvlášť vnímavých
k infekci. - Drogou jsou sklerocia (Secale
cornutum), tj. námel obsahující alkaloidy,
jichž je známo více než 30. Dnes se
získává umělou infekcí žitných porostů
k tomu účelu vysetých a pro mechanizované
očkování i sklizeň upravených (porost
žita je v pásech šir. podle rozchodu
kol očkovacího a sklízecího stroje).
Šlechtěním se získaly vysokoobsahové
kmeny paličkovice nachové, které produkují
buď jednotlivé alkaloidy, nebo jejich
směs v průmyslově výhodném poměru. Pěstováni
námele umělou infekcí žita se začalo
ve 30. letech ve Švýcarsku. Dnes jsou
vedle Švýcarska a NSR hlav. producenty
námelových alkaloidů Itálie a Československo.
Při pěstování námele se porost žita
očkuje tzv. námelovinou, což je suspenze
namnožených konidii. Po sklizni vel.
sklerocii zůstávají v klasech ještě
drobná sklerocia, která se po výmlatu
z žita (tzv. námelové žito) ještě vytřídí
a zbylé obilky se zpracují v lihovarech
na líh. Obsah alkaloidů v námelu, které
jsou účinnými složkami drogy, kolísá
od 0,2 do 1%. Alkaloidy lze rozdělit
do dvou skupin, jednak ty, které lze
odvodit od kyseliny lysergové, a pak
tzv. klavinové alkaloidy. Vedle alkaloidů
obsahuje námel terapeuticky nevýznamné
aminy, barviva a ± 30% tuku.
V
terapii se používají čisté alkaloidy,
jejich směsi, polosyntetické deriváty,
a to výhradně v hromadně vyráběných
léčivých přípravcích. Lihové nebo
zahuštěné výtažky z drogy se již nepoužívají.
Terapeuticky významné jsou alkaloidy,
odvozené od lysergové kyseliny - ergometrin,
ergotamin a ergotoxin, což je směsný
alkaloid, složený z ergokristinu, ergokryptinu
a ergokorninu. Z polosyntetických derivátů
jsou významné dihydroderiváty peptidických
alkaloidů. Použití námelových alkaloidů
v terapii je rozsáhlé, počínaje jejich
tradičním uplatněním v porodnictví
(např. odstranění poporodního krvácení)
a dále jako výrazná sympatikolytika
v neurologii, při Basedowově nemoci,
klimakterických potížích, rakovinách
prsu, poruchách neurovegetativního systému,
při symptomatickém léčení migrén atd.
Značný
průmyslový význam má lysergová kyselina.
Pro její výrobu lze využít paličkovici
paspalovou(C. pospali), která cizopasí
na paspalu dvouřadém (Paspalum distichum),
trávě domácí na pobřeží z vých.
USA do Argentiny. Polosyntetický
dietylamid kys. lysergové (LSD)
má psychotropní účinky a používá
se v psychiatrii, je však také zneužíván
narkomany jako halucinogen s vel. nebezpečím
návyku. Vel. význam námele podnítil
i hledání nových cest k výrobě námelových
alkaloidů, a to jeho povrchovou nebo
submersní kultivací na umělých živných
médiích. Léčivé účinky námele znali
již ve staré Číně i v antickém starověku.
Středověké hromadné otravy (”mory”)
moukou znečištěnou námelem zůstaly však
dlouho nevysvětleny.
PAMPELIŠKA
LÉKAŘSKÁ (”SMETANKA”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Taraxacum
officinale Wiggers sp. aggr.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina, 5 - 40 cm vys., lysá
až spoře vlnatá, všemi částmi bíle mléčící,
s krátkým, často vícehlavým oddenkem
a dužnatým vřetenovitým, svislým kořenem.
Listy jsou v bohaté přízemni růžici,
jejich čepele jsou obvejčité až úzce
kopinaté, pereně zastříhávané až peřenodílné,
s celokrajnými nebo zubatými úkrojky
nebo ± kracovité až oddálené mělce vykrajované,
tupé až špičaté, v řapík znenáhla zúžené
a po něm ± sbíhavé. Ze středu růžice
vyrůstají četné, ± přímé, duté, jednoúborné
stvoly. Zákrov je ± podlouhlý, dvouřadý,
s bylinnými, ± sytě zelenými listeny,
z nichž vnější jsou nazpět ohrnuté.
Lůžko je polokulovité, lysé, jamkaté
a bez plevek. Květy se srostlými obaly
a kromě pestíku pětičetné jsou pouze
jazykovité, sytě nebo bledě žluté, obojaké,
s pětizubou korunou. Tyčinky jsou souprašné
a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem jsou šedohnědé až černavé, vřetenovité
nažky, hladké nebo v hor. polovině s
drobnými bradavkami, náhle zúžené v
dl. zobánek, na konci s chmýrem z jednoduchých,
jen ± zoubkatých paprsků (chmýr vzniká
z kalicha). lIl. - IX. V ČSSR hoj.;
louky, pastviny, trávníky, pustá místa,
často jako obtížný plevel z nížiny do
hor, zejména na dusíkem bohatých půdách,
často pospolitě a s hromadným rozkvětem,
ojediněle znovu kvetoucí koncem léta
a na podzim. Roste zhruba v celé Eurasii,
z Arktidy až do hor subtropů. Proměnlivost
druhu je značná, jen z Evropy bylo zatím
popsáno více než 1 000 ”malých” druhů.
Ve sběrových drogách p. je kromě T.
officinale sp. aggr. také velmi
často p. červenoplodá (T. erythrospermum)
a p. bahenní (T. limosum). Oba
druhy jsou dnes označením skupin desítek
”malých” druhů. - Drogou jsou oddenky
s kořeny (Radix taraxaci) nebo kořeny
spolu s nekvetoucí nati, tj. jen s nerozvitými
poupaty (Radix taraxaci cum herba).
Drogy si zachovávají přirozenou barvu,
listy světleji zelenou, podélně vrásčité
kořeny tmavě šedohnědou, na hladkém
lomu se zřetelnou šir. bolavou kůrou
a úzkým žlutým dřevem (střed. válec).
Jsou bez pachu, s mírně nahořklou chutí.
Drogy z jarního sběru mají zprvu nasládlou,
později hořknoucí, slizovitou chuť.
Zatím jsou pampeliškové drogy výlučně
sběrové, pěstování p. je však možné.
Sběr z přírodních porostů však zatím
postačí krýt nároky na drogu. Účinné
látky nejsou ještě zevrubně známé. jejich
soubor obsahuje hořčiny laktucin a laktukopikrin,
což jsou nestálé seskviterpenické laktony.
Někteří autoři uvádějí jako hořčiny
taraxacin a taraxacerin. Dále byly z
drog izolovány glykosidy (apigenin-7-glykosid,
kosmosiin a luteolin-7-glykosid), steroly,
inulin (25 až 40%) a z mladé natě vitamin
C. Protože drogy pampelišky nesměji
obsahovat rozvité úbory, nelze v souboru
účinných látek uvádět složky, obsažené
v plně kvetoucích úborech, a to dvojmocné
alkoholy arnidiol a faradiol, dále silici,
květní barviva (karotenoidy) apod.
Drogy
účinkuji jako amarum,
cholagogum, diuretikum a antidiabetikum.
V lékařství se užívá nálev nebo vývar
(to hlav. u kořenové drogy) drogy samotné
nebo jako součásti čajových směsí proti
zánětům žlučníku, žlučníkovým kamenům,
ledvinovým kamenům, proti zánětům střev,
při nechutenství a jako podpůrné léčivo
při onemocněni cukrovkou. Podobné,
ne-li shodné stanovisko k používáni
drog z p. zaujímá i lidové léčitelství.
Čerstvé, mladé listy jsou vhodné jako
salát pro vys. obsah vitamínu C. Tomuto
jarnímu salátu se připisuje i ”krev
čistící” a posilující účinek.
P.
jako léčivka není prokázána v antickém,
arabském a evropském, raně středověkém
lékařství. Teprve v glosářích z 13.
a 14. stol. se uvádí, a to hned pod
několika jmény, z nichž ”taraxacum”
se pak uplatnilo jako botanické, vědecké
jméno rodu. První údaje o použití p.
jako léčivé rostliny jsou až v bylinářích
z počátku novověku; i dnes patří k léčivkám
s nadějnou budoucností.
PAPRIKA
ROČNÍ
Lilkovité
Capsicum
annuum L.
Solanaceae
Jednoletá, v tropech vytrvalá
bylina až polokeř, 20 - 100 cm vys.,
lysá až chlupatá, se stonky hladkými
nebo brázditými, křivolace větvenými.
Listy jsou střídavé, dl. řapíkaté, s
vejčitou až kopinatou, celokrajnou nebo
mělce vykrajovanou čepelí. Květy jsou
stopkaté, jednotlivé nebo po 2 - 3 nicí,
kromě pestíku převážně 5 - 8četné, se
srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý,
s 5 - 8 krátkými zuby a koruna kolovitá,
s 5 - 8 klaným okrajem, bělavá nebo
žlutavá, zelené nebo fialové skvrnitá.
Tyčinek je ± 5, s nitkami vetknutými
při obvodu kratičké korunní trubky a
s fialovými prašníky. Semeník je svrchní
ze 2 - 3 plodolistů, 2 - 3pouzdrý, s
mohutnými nákoutními semenicemi. Plod
je dutá, vysýchavá, ± nafouklá bobule,
kulovitá, kuželovitá, vejcovitá až tupě
čtyřhranná, na vrcholu 1, dole 2 - 3pouzdrá,
ve zralosti jasně červená, hnědonachová,
oranžová, žlutá, zelenobílá, fialová
až skoro černá, s kožovitým, lesklým
a za sucha lámavým oplodím. Semena jsou
četná, ledvinitá, plochá, na okraji
ztloustlá, žlutavě bílá, 3 - 5 mm v
Ø. VI. - IX. V ČSSR se pěstuje
v řadě kultivarů v nejteplejších oblastech
jako zelenina (nedozrálé plody) nebo
pro kořeni (zralé, suché, většinou rozemleté
plody). Z několika málo druhů rodu Capsicum,
domácích v tropech Ameriky, je v kultuře
v subtropech a mírném pásu pouze mnohotvárná
p. roční, s vývojovým střediskem v oblasti
ze střed. Mexika do Panamy. Tam rostou
planě typy s kulovitými plody ± velikosti
třešně (subsp. baccatum). Obrovský
počet kultivarů poddruhu subsp. annuum
členi praktikové většinou na 3 skupiny.
Jsou to zeleninové papriky s tlustým
oplodím, málo pálivé nebo nepálivé,
k jídlu za syrova, na zeleninové pokrmy
a do konzerv - var. grossum;
exotické papriky s drobnými, tenkostěnnými
plody, velmi pálivé, ale nebarvící,
zejména var. conoides a var.
acuminatum (”Chilli” a ”Cayenne”),
vhodné do kořenných směsí typu kari
a k nakládání; posléze kořenné papriky,
jejichž úzce kuželovité bobule, se střed,
tlustým oplodím, s vys. obsahem barviva
se suché melou a podle stupně pálivosti
tvoří kořennou sladkou, sladkopálivou
nebo ostře pálivou papriku - var. longum.
V Americe se papriky pěstují nejméně
3 000 let. První papriky dovezl do Evropy
(Španělska) už Kryštof Kolumbus. - Drogou
jsou sušené plody (Fructus capsici),
a to pálivých kořenných paprik (var.
longum). Hodnotné jsou ”ostré”
maďarské papriky z oblasti mezi Dunajem
a Tisou, vhodné jsou však i papriky
z jiných teplých oblastí Evropy (Španělsko,
již. Francie, Itálie a balkánské státy,
u nás již. Morava a již. Slovensko).
Dále jih SSSR, Indie, Čína, Japonsko
a samozřejmě i Střed. a Již. Amerika.
Droga je temně rudá, s jemně kořennou
vůní a s ostře palčivou chutí. Účinnou
složkou drogy jsou fenylalkylaminové
alkaloidy - kapsaicinoidy (± 1,5%),
z nichž je nejvíc zastoupen kapsaicin
(± 70%) a méně dihydrokapsaicin a nordihydrokapsaicin.
Droga dále obsahuje barviva, a to intenzivně
červený kapsantin a dále kapsorubin,
kryptoxantin, lutein a karoten. Byl
také izolován steroidní saponin kapsicidin
s antibiotickou aktivitou. Aromatickou
vůni i chuť drogy určuje 2-metoxy-3-izobutylpyrazín
a příbuzné látky v tzv. ”paprikové silici”,
které jsou přítomné ve stopách. Z doprovodných
látek obsažených v droze stoji za zmínku
flavonové glykosidy (např. apiin a luteolin),
cukry, vitamín C (je především v zeleninové
paprice!), v semenech, které jsou po
semleti rovněž součástí drogy, mastná
kyselina linolová (70%).
Droga
podávaná vnitřně povzbuzuje
krevní oběh a dýchání, zvyšuje žaludeční
sekreci, střevní peristaltiku a je močopudná.
Zevně vyvolává
mohutné překrvení pokožky i svalů, ale
při vyšších dávkách nebo dlouhodobém
používání může způsobit místní záněty.
Drogu nebo z ní vyráběné léčivé přípravky
lze použit vnitřně jako účinné stomachikum,
zevně do mazání a náplasti proti revmatismu,
které nepůsobí nekrózy na pokožce.
Mnohem
větší použití než v terapii a farmaceutickém
průmyslu má paprika v potravinářství
jako celosvětově rozšířené vynikající
kořeni a dále i zdravá, na vitamín C
bohatá zelenina.
PLAVUŇ
OBECNÁ
Lycopodium
clavatum
Lidový název vlčí chvost, vlčí noha,
zaječí opratě, mech, vidlačky. Rostlina
připomínající mech. Má 100 až 150 cm
dlouhou, plazivou lodyhu s jemnými,
jehličkovitými výhonky. V srpnu z nich
vyrůstají výtrusné klasy 10 až 15 cm
dlouhé, obsahující květní pyl, nazývaný
též plavuní mouka. Plavuň sbíráme od
dubna, po celé léto, až do září. nadmořské
výšky 700 m, hlavně v jehličnatých Pyl
sbíráme v září. Plavuň roste odporostech.
Daří se jí především na písčité půdě
s malým obsahem vápníku, na severních
svazích horských lesů a ve vřesovištích.
PELYNĚK
BROTAN (”BOŽÍ DŘEVEC”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Artemisia
abrotanum L.
Asteraceae (Compositae)
Polokeř, bohatě rozvětvený, 50 - 120
cm vys., převážně ± lysý, příjemně citrónově
vonný. Stonky jsou přímé, nahoře latovitě
větvené, s větévkami bylinnými a hustě
listnatými. Listy jsou střídavé, kratičce
řapíkaté, se zřetelnými poševními oušky,
s čepelemi v obrysu vejčitými až vejčitě
eliptičnými, 1 - 3krát peřenoklanými
až peřenosečnými v čárkovité až niťovité,
žláznatě tečkované úkrojky, svrchu lysými,
vespod šedochlupatými. Květenství tvoři
drobné, ± kulovité stopkaté a ničí úbory,
3 - 4 mm v Ø, sestavené do úžlabnich
listnatých hroznů. Zákrov je ± .polokulovitý,
střechovitý, víceřadý a květní lůžko
lysé, bez plevek. Květy v úborech jsou
pouze trubkovité, obvodové samici, jen
nezřetelně větši než obojaké vnitřní,
všechny plodné, paprsčité, kromě pestíku
pětičetné, se srostlými obaly. Kalich
je nezřetelný a koruna úzce trubkovitá,
bledožlutá, s pětiklaným okrajem. Tyčinky
jsou souprašné a semeník spodní ze 2
plodolistů a jednopouzdrý. Plody jsou
drobné, ± válcovité nažky bez chmýru.
VII. - X. V ČSSR se místy pěstuje jako
léčivka a koření. Druh je známý jen
z kultury, s nejistou oblastí prvotního
rozšíření. Nejčastěji se pokládá za
prastarou kulturní formu příbuzného
křovitého p. urostlého (A. procera)
rostoucího z jihových. Evropy pres Před,
Asii do již. Sibiře. Rostliny p. brotanu,
zjištěné místy ve Středomoří, v Před.
Asii i Sev. Americe, jsou pouze z kultury
zplanělé a na příhodných stanovištích
± zdomácnělé. Ve Středomoří je brotan
v kultuře již od starověku, v krajích
na sev. od Alp, zejména v Německu, snad
od 9. - 10. stol. Dnes se pěstuje jen
v omezeném rozsahu v Evropě a v USA.
- Drogou je nať v květu (Herba abrotani)
nebo se z ni po usušení sdrhují listy
(Folium abrotani). Nať se sklízí vesměs
z malých ploch srpem a nesmí obsahovat
zdřevnatělé dol. části lodyh. Droga
obsahuje šedozelené listy a červeně
naběhlé lodyhy, voní příjemně aromaticky
a intenzívně hořce chutná. Pro pěstování
se u nás brotan rozmnožuje vegetativně,
protože semena v oblasti střed. Evropy
většinou nedozrávají. V NDR byly vyšlechtěny
v oblasti Hor. Lužice a v okolí Erfurtu
dva výnosné a nevymrzavé kultivary,
které se staly základem většiny pěstovaných
kultur v ostatních evropských státech.
Účinnou složkou drogy je silice (1,5%)
a dále blíže neznámé hořčiny, třísloviny
a kumarinové sloučeniny izofraxidin,
skopoletin, umbeliferon aj. V literatuře
se uvádějí jako účinné obsahové látky
i alkaloidy abrotin a abrotanin.
Droga
se používá v lékařství i lidovém léčitelství
jako dobré stomachikum
při poruchách zažívání (žaludeční katary,
střevní koliky) a nechutenství, při
žlučníkových potížích, především při
nedostatečném vylučování žluči a konečně
jako mírné anthelmintikum proti roupům
a škrkavkám. Lidové bylinářství
zneužívalo brotan i jako součást směsi
drog k vyhnáni plodu (abortivum). Droga
se užívá samotná v nálevu nebo v čaji
pro lepší trávení spolu s jinými drogami,
popřípadě v lihovém výtažku. Spotřeba
drogy a přípravků z ni je dnes obecně
velmi omezená. Spíše je brotan znovu
objeveným kořením při úpravě některých
mas, hlav. zvěřiny, a kořennou součásti
bylinných základů některých žaludečních
likérů. U nás byl p. brotan oblíbenou
”voničkou” a kořením na venkovských
zahrádkách našich babiček a dnes se
občas objeví jako staronové koření i
léčivka.
PELYNĚK
KOZALEC (”ESTRAGON”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Artemisia
dracunculus L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina (někdy až polokeř),
50 - 120 cm vys., trsnatá, s četnými
chomáčkovitě větvenými lodyhami a s
výrazným aromatickým pachem. Listy jsou
střídavé a přisedlé, s čepelemi převážně
nečleněnými, jen u nejdolejších listů
na vrcholku trojklanými, u ostatních
kopinatými až čárkovitými, pichlavě
špičatými, celokrajnými až zubatými,
± lesklými, lysými a se zpeřenou žilnatinou.
Květenství je vrcholové, latovité, složené
z úborů. Úbory jsou četné, drobné, ±
kulovité, chudokvěté, nicí, zprvu bělavé,
později ± červenavé. Zákrov je ± polokulovitý,
střechovitý a víceřadý a květní lůžko
je lysé a bez plevek. Všechny květy
v úboru jsou trubkovité, paprsčité,
kromě pestíku pětičetné, se srostlými
obaly, obvodové samičí, vnitřní obojaké
a z nich středové nebo všechny vnitřní
jalové. Koruna je úzce trubkovitá, s
pětiklaným okrajem, žlutavá, u obvodových
květů redukovaná. Tyčinky jsou souprašné
a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem jsou drobné, válcovité, ze stran
± smáčklo nažky, bez výrazných žeber
a chmýru. VII. - X. U nás se dříve pěstoval
estragon jako kořenná rostlina, dnes
v omezeném rozsahu i jako léčivka. Druh
roste roztr. až dosti hoj. podél vodních
toků v nížině až podhůří na sev. polokouli
z mírného pásu do subtropů, a to z vých.
Evropy (SSSR) celou Asií do většiny
území záp. poloviny Sev. Ameriky (až
± k 95° z. z. d., státy Colorado a Texas
v USA), podél řeky Jeniseje ve střed.
Sibiři až ± k 63° s. z. s. Pův. areál
snad jen v jihových. oblastech evropské
části SSSR.. Z kultur jen zřídka zplaňuje,
a protože snadno vymrzá, pouze ojediněle
zdomácňuje. - Drogou je hustě olistěná
nať (Herba dracunculi), sklizená před
květem bez dol., někdy dřevnatých části
lodyh. Droga je sivozelená, rozemnutá
voní jemně po anýzu a chutná kořenně
nahořkle. Na drogu se kozalec pěstuje
v malých kulturách v Evropě i v USA.
V SSSR se sbírá z přírodních porostů.
Pro pěstování v teplejších oblastech
je výhodný v NDR z francouzských typů
estragonu vyšlechtěný kultivar, který
je sterilní, množí se dělením trsů,
má jemnou vůni, ale je náchylný k vymrzání.
U nás se pěstuje kultivar cv. Ruský
Krajový, který je proti vymrzání odolný.
U citlivých osob může práce s estragonem
(při sklizni, sušení a jiné manipulaci)
vyvolávat alergické vyrážky. Účinnou
složkou drogy je estragonová silice
(± 0,5%), jejímiž hlav. složkami jsou
metylchavikol (estragol), felandren
a ocimen. Skladba silice je značně závislá
na kultivaru i podmínkách pěstování
a sušení; některé francouzské estragony
se vyznačují např. vys. obsahem silice
(až 3%), ale jen tehdy, pěstuji-li se
v určité, klimaticky vhodné oblasti.
Kromě silice jsou v droze kumariny (dimetoxykumarin,
herniarin, skoparon). V kořenech (ty
se ovšem nesklízejí) byla nalezena fungistatická
látka kapilarin, proto půda po kultuře
kozalce obsahuje jen nepatrně zárodků
parazitických hub.
Estragon
zlepšuje trávení,
zažívání a zvyšuje chuť k jídlu.
Užívá se nálev samotné drogy (někdy
je droga součásti čajových žaludečních
směsi) při nechutenství,
poruchách zažíváni, žaludeční nevolnosti
a také jako posilující prostředek.
Významnější je použiti estragonu jako
koření k aromatizování octa (estragonový
ocet se používá především ve Francii),
hořčice, polévkových koření, k ochucování
salátů, omáček, masových i zeleninových
jídel, především ve francouzské i ruské
kuchyni. Silice, získávaná destilací
natě (zejména ve Francii), se používá
v konzervárenském průmyslu (okurky,
zeleninové konzervy) a v likérnictví.
Z
historie drogy je známo, že se e. začal
pěstovat v oblastech při Černém moři
a že jeho kultura sahá snad až do starověku.
V období antiky se doporučovalo nosit
v oděvu snílky e., které údajně pachem
zaháněly jedovaté hady. Do záp. a střed.
Evropy se známost o využiti a pěstování
kozalce dostaly snad už koncem středověku
nebo spíše později. V tu dobu byl e.
vyhlášeným lékem proti vodnatelnosti
a kurdějím. Současné využití estragonu
v terapii i farmacii je omezené.
Artemisia
absinthium L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina (někdy až polokeř),
30 - 90 (120) cm vys., výrazně aromatická,
s vícehlavým, dřevnatým oddenkem a se
stříbřitě plstnatými prýty. Lodyhy jsou
přímé, větvené a bohatě listnaté. Listy
jsou střídavé, oboustranně hedvábně
šedoplstnaté, s ponořenými siličnými
žlázkami, přízemní řapíkaté, ± v přezimujících
růžicích, s čepelí v obrysu vejčitou,
2 - 3krát peřenoklanou až peřenodílnou,
lodyžní ± přisedlé, méně členěné, nejhořejší
s čepelí trojklanou nebo kopinatou.
Květenství je latovité z jednostranných
hroznů, složených z četných, krátce
stopkatých, ničích; sir. kulovitých
úborů, ± 3 mm v ø. Zákrov je polokulovitý,
střechovitý, víceřadý a květní lůžko
drsně chlupaté, ale bez plevek. Všechny
květy jsou trubkovité, paprsčité, se
srostlými a pětičetnými obaly, obvodové
samicí a vnitřní obojaké. Koruna je
úzce trubkovitá, s pětiklaným lemem,
jasně žlutá. Tyčinky jsou souprašné
a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem jsou drobné, válcovité, ze stran
± smáčklé a nezřetelně rýhované nažky
bez chmýru. VI. - IX. V ČSSR roztr.,
místy dosti hoj.; pastviny, rumiště,
pustá místa, u cest a plotů v blízkosti
sídlišť z nížiny do podhůří, zvláště
na vápnitých a dusíkatých podkladech,
zejména v teplejších oblastech. Druh
roste v Evropě a záp. Asii z mírného
pásu do pohoří subtropů, pův. nejspíš
jen v území od Černého moře do Kašmíru
a jihozáp. Sibiře. Ve střed. Evropě
převážně ve společenstvech, ovlivněných
činností člověka. Nejdále na sev. ve
Švédsku (68° s. z. s.) a v Karélii.
Zavlečené v Irsku, Americe a na Nov.
Zélandě. - Drogou jsou bohatě olistěné
vrcholky lodyh (Herba absinthii), seřezávané
na začátku kvetení, popřípadě znovu
po obraženi rostlin. Droga je šedozelená
s jasně žlutými úbory, výrazně aromatická
s kořennou a velmi hořkou chuti. Droga
se získává z přirozených porostů (jih
SSSR, poloostrov Balkánský), pro průmyslové
využití však z víceletých kultur (Španělsko,
Francie, Itálie, Belgie, Dánsko, Vel.
Británie, NSR, NDR, USA). Účinnými látkami
jsou silice a hořčiny. Silice (± 0,5%)
je tmavozelená až modrá a jako hlav.
složky obsahuje tujol (70%) a tujon
(10%), dále felandren, pinen, kadinen,
seskviterpenické uhlovodíky ketopelanolid
a hydroxypelanolid a také chamazulen,
který vzniká až při destilaci silice
z azulogenní hořčiny artabsinu. Hořčinami
jsou guajanolidy artabsin a absintin,
v listech v množství 0,3%, v úborech
0,15%.
Drogu
lze zařadit mezi aromatická amara. Silice
působí protikřečově,
dezinfekčně, protiprůjmově, podporuje
vylučování žluči. Hořčiny výrazně
zvyšují sekreci žaludečních šťáv. Droga
se užívá v nálevu samotná nebo v žaludečních
čajových směsích, konečně jako tinktura.
Lze ji aplikovat při
žaludečních potížích (některé formy
gastritid, nechutenství), žlučníkové
potíže patří rovněž do okruhu indikací
pelyňkové drogy. Nesmi se předávkovat
ani dlouhodobě užívat, protože tujon
je jedovatý. Otravy zvané absintismus
jsou známé po nadměrném piti absintových
likérů (známý je např. francouzský pernod).
Následkem jsou vážné poruchy centrálního
nervstva až zblbnutí, takže v některých
státech výroba i pití absintových vín,
aperitivů a pálenek jsou zakázány. Užíváni
drogy a přípravků z ní je nebezpečné
v těhotenství, protože vyšší dávky překrvují
pánevní orgány a mohou vyvolat porušení
plodu nebo potrat. V malých dávkách
se pelyňkový výtažek nebo nať používají
jako koření pro některé masité pokrmy
a jako součást kořenných směsi při výrobě
vermutů.
P.
se uvádí jako léčivka, koření i kultovní
rostlina již ve starověku (Egypt, Řecko,
Itálie). Mohlo se ovšem snadno jednat
také o jiné druhy pelyňků, protože právě
ve středomořsko-orientální oblasti,
a rovněž v Alpách, je rod Artemisia
zastoupen řadou druhů. P. pravý je zařazen
mezi užitkové rostliny, které výnosem
zvaným Capitulare de villis přikazoval
počátkem 9. stol. franský král Karel
I. Veliký pěstovat na královských dvorcích
a zahradách. První zpráva o vydestilování
pelyňkové silice pochází ze 16. stol.
Dnes má p. jako droga mnohem menší význam
než v minulosti.
PETRŽEL
ZAHRADNÍ
Miříkovité
(okoličnaté)
Petroselinum
crispum (Mill.) A. W. Hilll
Bas.: Apium crispum Mill,
Syn.: P. hortense G. F.
Hoffm.
Apiaceae (Umbelliferae)
Dvouletá bylina, lysá, 30 - 100
cm vys., s vřetenovitým až slabě řepovitým,
svislým kořenem, celá kořenně aromatická.
Lodyhy (až ve 2. roce) jsou přímé, oblé,
jemně rýhované, v hor. polovině volně
a dl. větvené, s větvemi přímo namířenými,
k vrcholu často vstřícnými až přeslenitými.
Listy jsou střídavé, tmavozelené, svrchu
lesklé, přízemní (v 1. roce) ve volné
růžici. Dol. lodyžní listy jsou řapíkaté,
s čepeli v obrysu trojhrannou (2) až
3krát zpeřeně trojsečnou nebo ± zpeřeně
hluboce zastřihávanou, s úkrojky posledního
řádu obvejčitě klínovitými a s pereně
zastřihávanými nebo ± trojlaločnými
cípy, s bolavě chrupavčitou špičkou.
Lodyžní listy, zejména hor., jsou bělomázdřitě
lemovanou pochvou přisedlé, jednodušeji
členěné, s úkrojky posledního řádu kopinatými
a celokrajnými. Čepele nejhořejších
listů jsou 3 - 5 sečné. Květenství tvoři
okoliky, složené z 8 - 20 dl. stopkatých
okolíčků, na lodyze a jejich větvích
koncové, s obaly i obalíčky. Květy jsou
většinou obojaké, zčásti jen prašníkové,
paprsčité, kromě pestíku pětičetné,
s volnými obaly. Kalich je nezřetelný.
Korunní lístky jen l mm dl., na vrcholu
vykrojené, do středu květu přehnuté,
žlutavé nebo načervenalé. Semeník je
spodní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý,
na vrcholu s nadplodním žláznatým terčem.
Plodem je šir. vejcovitá, na spodině
± srdčitá, šedohnědá, tupě hranatá a
nízce žebernatá dvounažka rozdělující
se ve zralosti svisle odzdola ve 2 matně
lesklé, lysé a jemně hrbolkaté nažky.
VI. - VIII. Pův. nejspíš v jihových.
Evropě nebo v záp. Asii (var. sylvestre,
také jako vytrvalá bylina). V důsledku
dávného pěstování p. a poměrně snadného
zplaňování i zdomácňování, zejména v
jižnějších oblastech Evropy, je stanovení
prvotního areálu obtížné. Dnes se petržel
pěstuje jako kořenná zelenina ve všech
světadílech ve třech odlišných typech,
s řadou výnosných kultivarů. Je to var.
vulgare, s plochými listovými
úkrojky, a var. crispum, s listovými
úkrojky bohatě kadeřavými, oboje jako
listové koření; var. radicosum
je kořenová i listová zelenina a pěstuje
se nejčastěji. - Drogou jsou převážně
kořeny (Radix petroselini), řidčeji
i zralé plody (Fructus petroselini).
Droga z kořenů je slabě nažloutlá a
příjemně kořenně voní i chutná. Kořeny
i plody se vykupuji ze zelinářských
kultur. U nás byly vyšlechtěny hodnotné
kultivary cv. Olomoucká Dlouhá, cv.
Hanácká a cv. Dobra. Pro farmaceutické
účely jsou vhodné. Výnosy kořenů dosahují
až 40 q/ha, u plodů ± 10 q/ha. Účinnou
látkou drog je silice, v kořenech 0,1
-0,3%, v plodech 2 - 6%. Hlav. součásti
silice má být apiol (alespoň 30%) vedle
myristicinu, který nesmí nad apiolem
převažovat. Kultivary s převažujícím
myristicinem nebo alyltetrametoxybenzolem
nejsou pro farmaceutické účely přípustné!
Dále obsahuje silice pinen, felandren,
cymol a další složky. V kořenové droze
jsou také glykosidy apigeninu a luteolinu,
polyiny falkarinol a falkarinon a furokumarin
bergapten, které se rovněž podílejí
na účinku drogy.
Farmakologický
účinek silice je výrazně močopudný,
dráždí ledviny a překrvuje pánevní orgány.
Ve vys. dávkách je silice dokonce jedovatá,
zprvu dráždí centrální nervstvo, pak
působí pocit opojení a posléze záněty
nervů (polyneuritida). Užívá se nálev
drogy samotné nebo v diuretických čajových
směsích a hromadně vyráběných léčivých
přípravcích při
infekčních chorobách močového ústrojí,
hlav. měchýře, a po zánětech prostaty.
Malé dávky odstraňuji nechutenství a
podporuji trávení. Pro překrvování
pánevních ústrojů ho nelze doporučit
těhotným. V lidovém použití je p. známým
prostředkem k
upravení menstruace a cenila se,i jako
afrodisiakum. Nálev se užíval
zevně k odstraňování pih (účinek furokumarinu)
a proti kožním cizopasníkům.
Léčivé
vlastnosti p. byly vys. oceňovány ve
středověku. Silice byla poprvé vydestilována
v 16. a apiol získán v krystalické směsi
na počátku 18. stol. Petrželová silice
se používá v potravinářském průmyslu
a je nepostradatelná při výrobě polévkových
koření. Petržel patří k nejrozšířenějším
a nejběžnějším kořenovým zeleninám a
k listovým kořením.
PIVOŇKA
LÉKAŘSKÁ
Pivoňkovité
Paeonia
officinalis L.
Paeoniaceae
Vytrvalá bylina, s vřetenovitými kořenovými
hlízami. Lodyhy jsou přímé, lysé až
spoře chlupaté, jednoduché, listnaté,
50 - 90 cm vys., s koncovým květem.
Listy jsou střídavé, řapíkaté, s čepelí
2 - 3krát trojenou, s vrcholovým lístkem
2 - 7dílným, s postranními jednoduššími
až nečleněnými, s úkrojky lístků podlouhlými
až vejčitě kopinatými, celokrajnými,
vespod chlupatými, šedozelenými, svrchu
lysými a tmavozelenými. Řapíky jsou
na svrchní straně hluboce rýhované.
Čepele dol. listů jsou bohatě členěné,
s 16 - 30 úkrojky všech lístků dohromady.
Květy jsou obojaké, 7 - 13 cm v 0. Kališních
lístků je 5, jsou nestejnotvaré, zelené
nebo korunovitě zbarvené, vytrvalé a
korunních 5 - 10, nejčastěji však 8,
jsou šiř. vejčité, celokrajné nebo chobotnaté,
4 - 5 cm dl., tmavočervené, bělavé,
růžové nebo žlutavé. Tyčinky jsou četné,
s červenými nitkami a žlutými prašníky,
dole spojené nektariovým prstencem.
Gynaeceum je apokarpické, ze 2- 3 pestíků,
jež jsou tlustostěnné, ± odstálé, plstnaté,
řidčeji olysalé. Mladé plodolisty jsou
otevřené, později se jejich okraje k
sobě přikládají, srůstají však až při
dozrávání semen. Plodem jsou bezzobánkaté,
± nadmuté měchýřky. Semena jsou vejcovitá,
hladká, lesklá, zpočátku červená, ve
zralosti temně černomodrá, ve dvou řadách
po stranách břišního švů měchýřku. V.
- VI. V ČSSR se místy pěstuje v zahradách
a parcích pro ozdobu, hlav. v plnokvětých
kultivarech. Druh roste v již. a jihových.
Evropě, odkud přesahuje do Švýcarska,
Rakouska a již. Maďarska. Roztr. na
skalnatých svazích a suchých pastvinách
z podhůří do subalpínského stupně (Alpy),
převážně na vápnitých podkladech. V
jihoevropských krasových oblastech tvoří
výraznou složku štěpní květeny. - Ze
starých herbářů i z tradice lidového
léčitelství je sice známo používání
kořenů, květů nebo semen pivoňky jako
léčivých drog, v evropské farmacii přetrvala
však dodneška omezeně jedině květní
droga (Flos paeoniae). Tvoří ji
korunní lístky tmavočervených, většinou
plnokvětých kultivarů. Droga je tmavonachová,
šustivá, se slabým medovým pachem a
nasládlou, slizovitou, později stahující
chutí. Je to výlučně sběrová droga,
dnes zcela omezeného významu a použití.
Obsahové látky drogy jsou nedostatečně
známé. Červené barvivo je antokyan peonin,
doprovázený cyaninem. U některých drog
byly zjištěny stopy karotenoidů a chalkonů.
Droga obsahuje i flavonoidy (např. kemferol
a kvercetin). Alkaloidy (peregrinin)
nebyly nověji potvrzeny. Zastoupené
slizy a třísloviny nebyly podrobněji
určeny. V kořenech pivoněk se nachází
jedovatý glykosid peoninflorin, který
se ve vých. Asii považuje za hlav. účinnou
složku drogy, získávané z tamních druhů,
hlav. p. obvejčité (P. obovata),
p. bělokvěté (P. lactiflora),
p. polokřovité (P. arborea) a
p. odchylné (P. anomala). Peoninflorin
je pravděpodobně obsažen i v květní
droze, i když v podstatně menším množství.
Proto
také květní droga nemá výraznou terapeutickou
účinnost, i když jsou známé otravy projevující
se poškozením ledvin a srdečního svalu
po požití většího množství nálevu z
květní drogy. Droga se uplatňuje hlav.
v čajových směsích jako součást ke zlepšení
jejich vzhledu nebo jako barvicí přísada.
Údaje lidového léčitelství, že působí
proti zánětům
nervů, poruchám trávení, menstruačního
cyklu a proti padoucnici, nebyly nověji
farmakologicky potvrzeny. V některých
prsních čajových směsích se mohou snad
léčebně uplatnit její slizy. Používání
drogy v homeopatii na záněty žil, hemeroidy
apod. ukazuje určitou možnost jejího
uplatnění i dnes. Kořenová droga (Radix
paeoniae), jež se u nás ani jinde v
Evropě nepoužívá, má výše uvedené účinky
prokázané; pravděpodobně jsou podmíněny
obsahem peoninflorinu. Ve vých. Asii
jsou součástí léčiv proti žilní nedostatečnosti.
Používání pivoněk v léčitelství je známo
od nepaměti, zejména v medicíně Arabů
a národů Dálného východu.
P.
lékařská se používala k přípravě léčiv
ve Středomoří již ve starověku a pravděpodobně
se proto i pěstovala. V okrasné kultuře
v Evropě je známá asi od 16. stol. Jako
významnou léčivku ji uvádějí autoři
většiny bylinářů z počátku novověku.
PLICNÍK
LÉKAŘSKÝ
Brutnákovité
Pulmonaria
officinalis L. s. l.
Boraginaceae
Vytrvalá bylina s plazivým, větveným
oddenkem, s listnatými a květonosnými
prýty, popřípadě i s růžicemi letních
listů. Prýty jsou svěže zelené, drsně
štětinaté a zejména v květenství se
žláznatými chlupy. Lodyhy jsou přímé,
10 - 30 cm vys., listnaté, na vrcholku
s několika krátkými a bohatokvětými,
jen dole listenatými vijany květů. Listy
v růžici, s nekřídlatým řapíkem a s
vejčitou, zašpičatělou, srdčitou nebo
uťatou, náhle v řapík zúženou čepelí,
vespod modrozelenou a oboustranně chlupatou,
ale nežláznatou, s bolavými skvrnami
nebo bez nich. Dol. lodyžní listy krátce
řapíkaté, hor. přisedlé, oboje s vejčitou
až kopinatou čepeli. Květy jsou krátce
stopkaté, obojaké, paprsčité, kromě
pestíku pětičetné, se srostlými obaly,
často různočnělečné. Kalich je zvonkovitý,
s trojhrannými zuby, vytrvávající a
koruna nálevkovitá, s 5 špičatými až
zaokrouhlenými laloky, zprvu nachová,
poté modrofialová až modrá, při ústí
s 5 svazečky chlupů, střídajícími se
s 5 zákališními tyčinkami. Semeník je
svrchní ze 2 plodolistů a dvoupouzdrý.
Plodem jsou 4 vejcovité, mírně kýlnaté,
leskle hnědé až černé tvrdky. III. -
V. V ČSSR dosti hoj.; háje, stinné vlhké
lesy, křoviny a břehy potoků na hlubokých
humózních půdách z nížiny do podhůří.
Druh s. l. roste v Evropě v mírném pásu
z Vel. Británie a Francie na sev, Balkán
(Jugoslávie, Bulharsko) a Krymma z již.
Skandinávie na Ural. V Alpách vystupuje
do subalpínského stupně. Členění druhu
donedávna většinou ve dva poddruhy:
subsp. officinalis (= subsp.
maculata) má čepele listů ± přezimující
růžice skvrnité, řapíky svrchu mělce
žlábkovité a delší než drsně chlupaté
čepele a subsp. obscura má pouze
letni, nepřezimující listové růžice,
čepele bez bolavých skvrn, řapíky svrchu
hluboce žlábkovité a jen zdéli ± měkce
chlupaté čepele. Nověji systematikové
hodnotí poddruhy jako druhy, tedy P.
officinalis (p. lékařský) a P.
obscura (p. tmavý). Jako léčivé
se už od středověku používaly převážně
rostliny p. lékařského pro léčení ”per
signaturam”, to je podle podobnosti
nemocných plic se skvrnitými čepelemi
listů (odtud i vědecké jméno rodu, pulmo
lat. - plíce). - Drogou jsou řapíkaté
listy (Folium pulmonariae) letních růžic
vyrůstajících po odkvětu rostlin. Výjimečně
se sbírá i kvetoucí nať (Herba pulmonariae).
Přesušená droga se snadno drolí. Droga
je tmavozelená, bez pachu, chutná slizovitě,
později se stahujícím pocitem na jazyku.
Výlučně sběrová droga, která může obsahovat
jak listy bolavě skvrnité, tak i tmavozelené,
tedy rostliny obou nově vystavených
druhů. Za 1 hod. lze sebrat v dobře
zapojeném porostu až 5 kg listů. Droga
obsahuje vedle rozpustné kyseliny křemičité
hemolyticky inaktivní saponin (1%),
dále flavonoidy, alantoin, blíže neurčené
třísloviny a slizy. Obsah kys. křemičité
je poměrně vys. (± 2,5%), proto se droga
řadí do skupiny, která je obsahem kys.
křemičité význačná, spolu s nati přesličky,
truskavce ptačího, přip. konopice.
Soubor
obsahových látek účinkuje
expektoračně, hojivě a močopudně.
Dnes se v lékařství užívá jen omezeně,
a to v nálevu samotná nebo v čajových
směsích jako podpůrná
složka při terapii chorob hor. cest
dýchacích, doprovázených úporným kašlem.
Toto použiti je plně odůvodněné vzhledem
k obsahu saponinu, alantoinu, kys. křemičité
a slizů. Droga zvyšuje výrazně diurézu
a její použití pro močopudné čajové
směsi je perspektivní. Lidové léčitelství
doporučuje drogu při
plicních chorobách a zevně jako přísadu
do koupelí na krvácející hemeroidy.
V anglické kuchyni jsou mladé jarní
listy plicníku oblíbenou součástí jarních
vitaminových salátů a pro tento účel
se zde dokonce pěstuje.
Droga
označovaná jako Herba pulmonariae arboreae
a uváděná ve starší farmaceutické literatuře
nemá s p. lékařským nic společného.
Je to označení pro usušené stélky lišejníku
důlkatce plicního (Lobaria pulmonaria,
čel. laločníkovité, Stictaceae),
jež se dříve sbíraly a využívaly vedle
farmacie hlav, v parfumérii a kosmetice.
PODBĚL
OBECNÝ
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Tussilago
farfara L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina, s dl. plazivým,
šupinatým a výběžkatým oddenkem, s dvojími
pupeny; z květních na hlav. oddenku
vyrůstají zjara jednoduché, přímé, pavučinaté
stvoly s šupinami a s koncovým úborem
světle zlatožlutých květů, z ostatních
pupenů po odkvětu přizemní růžice dl.
řapíkatých listů. Čepele jsou okrouhlé
až vejčité, srdčité, 20 - 30 cm v 0,
dlanitě 5 - 12 laločné, oddálené mělce
zubaté, v mládí oboustranně běloplstnaté.
později svrchu lysé. Řapík je oblý,
svrchu blíže čepele ± brázditý. Šupiny
květonosných stvolů jsou střídavé, fialové,
někdy zelené. Zákrov. je polokulovitý,
jednořadý, jeho čárkovité listeny přecházejí
v šupiny stvolů. Lůžko je jamkatě tečkované,
bez plevek. Květy se srostlými obaly
jsou v paprsku úzce jazykovité, velmi
četné (200 - 300), víceřadé, samicí
a bez nektaru, květy v terči paprsčité,
pětičetné, s korunou trubkovitě zvonkovitou,
samčí, se zakrnělým semeníkem, resp.
vajíčkem, a na spodině čnělky se žlutým
medníkem. Tyčinky jsou souprašné. Semeník
je spodní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem jsou podlouhle válcovité, lysé
nažky, na vrcholu s víceřadým chmýrem
(přeměněný kalich) z jednoduchých, hedvábně
lesklých paprsků, několikrát delších
než plod. II. - V., v horách později.
V ČSSR hoj.; pole, pastviny, příkopy,
náspy a u cest, hlav. na uvolněných
podkladech (sesuvy, odvály, jámy, cihelny,
lomy, navážky) z nížiny do hor. Druh
roste téměř v celé Evropě a záp. Asii,
na sev. až při 71°, na jihu převážně
ve vyšších polohách. Udává se také z
hor severozáp. Afriky. Zavlečeně v Sev.
Americe. Významný pionýr v osídlování
nových podkladů, zejména hlinitých půd
s dostatkem vápna. Zároveň obtížně vyhubitelný
plevel. - Drogou jsou úbory (Flos farfarae)
nebo listy (Folium farfarae). Jsou to
výlučně sběrové drogy. Úbory nesměji
mít stopku (stvol) delší než 1 cm. Za
1 hod. lze sebrat, popř. pomocí upraveného
česáčku (hřebenu), až 1 kg květní drogy.
Je sírově žlutá, s medovým pachem a
slizovitou, hořkou chuti. Listy se odřezávají
ručně pomocí nože či srpu a za 1 hod.
lze sebrat až 5 kg. Listová droga je
přirozeně zelená, bez pachu a se slizovitou,
nahořklou chutí. Špatně sbírané (namačkané)
a sušené listy černají a jsou jako droga
bezcenné. Obě drogy se považuji za slizové,
protože slizy jsou jejich hlav. složkami.
Slizy podbělu hydrolyzuji na fruktózu,
glukózu, galaktózu, pentózu a kyselinu
uronovou. V úborech byly ještě zjištěny
kvercetinové glykosidy (0,36% rutinu
a 0,28% hyperinu), lutein-epoxid karotenoidní
povahy taraxantin, triterpenoidní i
neterpenické glykosidy blíže neznámé.
Z triterpenických alkoholů jsou v úborech
obsaženy izomerní arnidiol a faradiol,
které byly izolovány i z úborů pampelišky,
měsíčku a arnyky. Listová droga má vedle
slizů (8%) především tanin a triterpenické
alkoholy a dioly.
Účinným
souborem látek se podběl řadí k drogám
s expektoračním,
dezinfekčním a protizánětlivým účinkem.
V lékařství se drogy p. používají při
zánětech hor. cest dýchacích k uvolnění
hlenů, ke zmírnění kašle a usnadnění
odkašlávání a k potlačení zánětů sliznic.
Předpisují se v nálevu samotné nebo
jako součást ”prsních” čajových směsí.
Drogy mají i mírný
močopudný, protikřečový a protiastmatický
účinek, což jejich použití při léčení
zánětů hor. cest dýchacích jen podporuje.
Podbělové drogy jsou i součástí některých
antiastmatických čajových směsí a cigaret.
Lidové léčitelství doporučuje
obklady z výluhu drog na
záněty žil a na obtížně se hojící rány,
protože podporují tvoření epitelu bez
nadměrné granulace tkáně. Čerstvé
mokré listy, přiložené na revmatismem
stižené klouby a převázané teplým obalem,
mírní bolesti a namnoze odstraňují i
otoky. Při furunkulóze urychlují takové
obklady zrání vředů.
Obliba
p. jako léčivky se přenesla ze starověku
do středověku. Ještě na počátku novověku
ho autoři některých bylinářů doporučovali
”proti veškerým chorobám prsou”. Dnešní
lékařství oceňuje podbělové drogy jako
velmi účinné podpůrné léčivo bez jakýchkoli
vedlejších účinků při léčbě chorob hor.
cest dýchacích a zánětech sliznic.
PRHA
HORSKÁ (”ARNYKA”)
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Arnica
montana L.
Asteraceae (Compositae)
Vytrvalá bylina, v ČSR chráněná,
slabě kořenně aromatická, 20 - 60 cm
vys., s válcovitým, šikmo dl. plazivým
oddenkem. Lodyha je jednoduchá, přímá
nebo chudě vstřícně větvená, žláznatě
pýřitá. Přizemni listy jsou v růžici,
k půdě ± přitisklo, s vejčitými, celokrajnými,
na vrcholu tupými nebo špičatými, tuhými,
mrtnatými čepelemi, vespod s 5 - 7 vyniklými
podélnými‘žilkami a lodyžní listy v
1 - 3 vstřícných párech, s vejčitou
až kopinatou, ± celokrajnou čepeli.
Všechny listy jsou přisedlé, ± světle
zelené a mrtnaté. Květenstvím jsou úbory
4 - 7 cm v Ø, na větvích koncové
a většinou jednotlivé. Zákrov je polokulovitý,
j; dvouřadý a květní lůžko vyklenuté,
chlupaté, ale bez plevek. Květy se srostlými
obaly jsou oranžově žluté, pýřité, v
paprsku jazykovité, 2 - 3krát delší
než zákrov a samičí, v terči trubkovité,
obojaké, v počtu 50 i více, s trubkovitě
nálevkovitou, na okraji pětizubou korunou
a se souprašnými tyčinkami. Semeník
je spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Plodem jsou válcovité, ± pětihranné,
žlutavě zelenošedé až černavé, mrtnaté
nažky, s 5 - 10 podélnými žlábky a bledožlutým
chmýrem z jednoduchých štětinovitých
paprsků, které vznikly přeměnou kalicha.
VI. - VIII. V ČSR roztr.; louky, lesní
světliny, travnaté svahy, rašeliniště
a mokřady z pahorkatiny do hor, hlav.
v horském stupni, jednotlivě i v menších
skupinách. V českých zemích jen místy
hojněji, na Slovensku chybí. Na hnojených
a obhospodařovaných loukách postupně
mizí, nejlépe se daří na pravidelně
spásaných horských loukách, neboť dobytek
se ji pečlivě vyhýbá. Druh roste v Evropě,
a to na jihu z Portugalska, Francie,
přes Apeniny a Již. Karpaty na
Ukrajinu a na sev. z již. Norska do
Litvy. A je význačným zástupcem květeny
středoevropských pohoří objevující se
na humózních až písčitých podkladech
(± vápnostřezný druh), nikdy vsak na
volných nezarostlých místech. - Drogou
jsou květy (Flos arnicae), častěji celé
úbory (Anthodium arnicae), obojí sbírané
nepřekvetlé. Výjimečně se jako droga
požaduji oddenky s kořeny. Květní drogy
jsou zářivě oranžové, s hořce aromatickým
pachem a hořkou chuti. Dnes přicházejí
drogy na trh omezeně z alpských zemí,
proto se rostlina i přes náročnost kultury
začíná alespoň v malém rozsahu pěstovat,
někdy i v polokulturách. Snáze lze pěstovat
terapeuticky stejně hodnotné severoamerické
druhy rodu Arnica. např. p. léčivou
(A. chamissonis) a p. hojnolistou
{A. foliosa). Ze souboru obsahových
látek a byly izolovány některé s výraznými
farmakologickými vlastnostmi. Vedle
silice (0,1%) jsou to pseudoguajanolidy
(např. helenalinacetát, dihydrohelenalinester
arnikolid), odpovědné pravděpodobně
za jedovatost a. při předávkováni, dále
deriváty tymolu a významná skupina sloučenin,
např. tridecen-pentain, tridekadien-tetrain
a další. Izolovány byly flavonoidy (glykosidy
kvercetinu, luteolinu a kempferolu),
loliolid, triterpeny, dvoj mocné izomerní
alkoholy arnidiol a faradio, a konečně
karotenoidy.
Pseudoguajanolidy
zvyšují krevní tlak, prohlubují dýchání,
při vyšších dávkách to jsou ale křečové
jedy. Sloučeniny tridecen-pentain, tridekadien-tetrain
a další mají výrazné antibiotické účinky,
působí antibakteriálně,
fungicidně a protizánětlivě.
Deriváty tymolu mají silný antiseptický
účinek a urychlují hojení ran.
Účinky arnykových drog jsou proto při
zevním použití dezinfekční a hojivé,
při vnitřním zvyšují
krevní tlak a překrvují pánevní ústroje,
hlav. dělohu. V lékařství se
používají v nálevu jen zřídka, častěji
v lihovém výtažku, jež je navíc po zahuštění
účinnou součásti hojivých mastí, čípků
proti hemeroidům apod. Vnitřně se užívá
extrakt z urog proti žilní nedostatečnosti,
bércovým vředům, zánětům žil a je součásti
několika hromadně vyráběných léčivých
přípravků, určených pro tuto terapii.
Lidové léčitelství doporučuje a. zevně
jako prostředek
spolehlivě a rychle hojící rány, zmírňující
(jako mazání) revmatické bolesti, odstraňující
vyrážky a vnitřně jako prostředek upravující
zažívání a menstruační cyklus.
Často se užívá k těmto účelům tzv. ”arnykový
olej”, získaný z úborů .napěchovaných
do širokohrdlé láhve, která se neprodyšně
uzavře a vystaví plnému slunci. Na dně
láhve se po několika dnech objeví oranžová
tekutina, která obsahuje účinný komplex
látek.
A.
byla důležitou drogou lidového léčitelství
již od středověku, v medicíně se začala
používat až v 18. stol. Dodnes se vys.
cení.
PROSKURNÍK
LÉKAŘSKÝ
Slézovité
Althaea
officinalis L.
Malvaceae
Vytrvalá bylina, v ČSSR. částečně chráněná,
60 -150 cm vys., hustě pýřitá až sametově
plstnatá, ± šedozelená, s tlustým, vodorovně
plazivým a rozvětveným oddenkem, s četnými
kořeny. Lodyhy jsou přímé, jednoduché
nebo chudě větvené. Listy jsou střídavé,
krátce řapíkaté, dol. s čepelí trojhranně
vejčitou, srdčitou, 3 - 5 laločnou,
vespod s chomáčkovitými chlupy, střed.
a hor. s vejčitou a mělce laločnatou.
Čepele všech listů jsou nepravidelně
vroubkovaně pilovité až ± zubaté a podél
hlav. žilek řásnatě ± složené. Květenství
tvoří koncové hrozny z vrcholičnatých
svazečků, nahloučených v úžlabí hor.
listů. Květy na odčlánkovaných stopkách
(perikládium) jsou obojaké, paprsčité,
pětičetné, s volnými obaly a s kalíškem
ze 6 - 9 čárkovitě kopinatých lístků.
Kališní lístky jsou vejčité, špičaté,
korunní obvejčité, hedvábně lesklé,
svrchu při spodině vousaté, bílé nebo
bledě lilákové až růžové. Tyčinky jsou
jednobratré, s nitkami srostlými v dutý
oblý sloupek, s jednováčkovými purpurovými
prašníky. Semeník je svrchní z 10 plodolistů,
s týmž počtem pouzder a čnělek prorůstajících
tyčinkovou trubkou. Plod je poltivý,
terčovitý, rozpadavý v jednosemenné
plůdky, sestavené kolem střed, sloupku;
plůdky jsou hnědavé, na hřbetě vyklenuté
a hladké. VII. - IX. V ČSSR vz.; pobřežní
křoviny, vlhké louky, pastviny a slaniska
v nížině až pahorkatině nejteplejších
oblastí. Druh roste v záp. a již. Evropě,
ve vých. části střed. Evropy a odtud
přes záp. Asii do Střed. Asie (± k 85
° v. z. d.), k jihu izolovaně v již.
Malé Asii, Íránu, Afganistanu a Kašmíru.
Význačná rostlina širšího poříčí řek
ve stepním území od střed, toku Dunaje
do již. Uralu. V některých oblastech
záp. a střed. Evropy patrně jen zplaněle
a ± zdomácněle. Zavlečené v severových.
oblastech USA na slaných marších při
mořském pobřeží. - Drogou jsou kořeny
(Radix althaeae) a listy (Folium althaeae).
Pocházejí vesměs z kultur, protože p.
se pěstuje v mnoha jiho- a středoevropských
státech (např. Francie, Itálie, Belgie,
Nizozemí, NSR, SSSR, balkánské státy
atd.). Ze SSSR přichází na trh i droga
z přirozených porostů. Kořeny, jsou-li
tlusté, se po očištění loupou a podélně
čtvrti a dále se upravuji řezáním na
kostičky. Listová droga se získává z
nepoškozených, rzí slézovou nenapadených
listů, které se sbírají průběžně po
celou dobu vegetace. Kořenová droga
se lehce láme a je krémově nažloutlá,
listová je šedavě zelenožlutá, šedoplstnatá.
Kořeny příjemně voní a mají slizovitě
nasládlou chuť podobně jako listy, které
však postrádají charakteristický pach
kořenové drogy. P. se pro farmaceutické
účely pěstuje na menších výměrách, které
dovolují pečlivou sklizeň. Výnosy kořenové
loupané drogy dosahuji až 20 q/ha, listové
10 q z ha. Bylo vyšlechtěno několik
výnosných kultivarů, u nás např. cv.
Moravský a cv. Robusta. Kořeny a listy
p. patří mezi slizové drogy. Sliz, jehož
stavebními látkami jsou galakturonová
kyselina, rhamnóza, arabinóza, galaktóza
a glukóza, je hlav. účinnou složkou
drog. Kořeny obsahují 10% a listy 8%
slizu. Mimo to obsahují drogy ještě
kolem 7% minerálních látek, lipidy,
proteiny, cukry (± 10%) a škrob (v kořenové
droze až 30%).
Terapeutické
využití drog závisí na fyzikálních vlastnostech
slizu, který působí
na zanícenou sliznici, snižuje dráždivost
a umožňuje rychlejší hojení, ať už se
léčí sliznice dýchacích cest, zažívacího
ústrojí apod. V lékařství se
používá kořenová droga nejčastěji ve
studenovodném výluhu, samotná nebo jako
součást prsních čajových směsi (Species
pectorales) při
chorobách hor. cest dýchacích a dále
při zánětech zažívacího nebo vyměšovacího
ústrojí, zejména při průjmových kolikách
u dětí. Při zánětech sliznice v ústech
se nálev osvědčil jako kloktadlo
a listová droga jako součást změkčující
čajové směsi (Species emollientes) k
obkladům na otoky. Proskurníkové drogy
jsou součástí, některých hromadně vyráběných
léčivých přípravků i galenických přípravků,
např. sirupu proti kašli a chrapotu;
výluh lze použít také jako emulgátor,
práškovaný kořen jako přísadu do pilulek
k zlepšení jejich rozpadavosti, k výrobě
některých masťových základů a do přípravků
léčebné kosmetiky. V lidovém léčitelství
se doporučuje jako součást čajové směsi
proti astmatu.
P.
se jako léčivka používá již od starověku,
ve středověku patřil k prvým z pěstovaných
léčivek a ani dnes neztratil nic na
svém významu.
PRŮTRŽNÍK
LYSÝ
Nehtovcovité
Herniaria
glabra L.
Illecebraceae
Vytrvalá, trsnatá s kůlovým kořenem,
žlutavě zelená, ± lysá, s lodyhami ±
paprsčitě rozloženými na zemi a tvořícími
nízké kruhovité polštářky až 30 cm v
Ø. Lodyhy jsou bohaté větvené,
s palistnatými vstřícnými listy 7 -10
mm dl., s přisedlou, vejčitou až vejčitě
kopinatou, nezřetelné jednožilnou čepelí.
Listy v páru jsou zpravidla nestejně
velké, v hor. části lodyh zakrněním
jednoho z nich zdánlivě střídavé. Květenství
tvoři kratičce stopkatá klubíčka (zkrácené
vidlany) ± z 10 květů v úžlabí listů,
na vrcholu lodyh, skládající hrozen.
Květy jsou droboučké, zelenavé, 1 mm
v Ø, ± pųisedlé v paždí bělomázdřitých
a brvitých listenů, paprsčité, obojaké,
kromě pestíku 4 - 5četné, s volnými
obaly. Kališní lístky jsou vejčité,
lysé, vyduté, žlutozelené, za plodu
vzpřímené a korunní čárkovité až šídlovité,
bělavé. Tyčinky jsou obplodní, kratičkými
nitkami vetknuté při obvodu mističkovité
češule. Semeník je polospodní, zčásti
ponořený do češule, ze 2 plodolistů
a jednopouzdrý. Plodem je vejcovitá,
drsná nažka, zřetelně vyčnívající z
kalicha a s ním odpadávající. Semeno
čočkovité, černé, lesklé a hladké. VII
-IX. V ČSSR dosti hoj.; písčiny, ušlapaná
místa, na krajnicích cest, navážky,
mezi kameny dlažby a poříčních hrázi
z nížiny do podhůří, skoro výhradně
na křemitých podkladech; místy chybí.
Druh roste v Evropě (kromě krajního
sev.) a v záp. Asii až k 85° v.z.d.,
vz. také v sev. Africe. Stejně hodnotnou
drogu skýtá příbuzný p. chlupatý (H.
hirsutd), šedozelený, hustě odstále
chlupatý, s kališními lístky osinkatými
a nažkou kratší než kalich. U nás roste
na obdobných stanovištích jako předchozí
druh, ale jen roztr. až vz. v nížině
až pahorkatině teplých oblasti. Areál
je rovněž evropsko-západoasijský, ale
posunutý více k jihu (již. oblasti mírného
pásu až subtropy, z Makaronésie k vých.
až do Pandžábu), v Etiopii dokonce až
do sev. části tropů. Ve Středomoří velmi
často v olivovníkových hájích. - Drogou
je kvetoucí nať (Herba herniariae),
která se odřezává těsně nad zemí nožem
nebo vytrhává při zapojenějším porostu
železnými hráběmi. Před sušením se nejlépe
opráním zbaví nečistot. Za 1 hod. lze
sebrat ± 3 kg, při hoj. výskytu až 10
kg. Droga je žlutozelená, bez pachu
(p. lysý) nebo vonicí slabě kumarinem
(p. chlupatý), s nahořklou a škrablavou
chuti. Droga se získává výlučně sběrem.
Obsahuje ± 3% diureticky účinných saponinů,
s poměrně vys. hemolytickým indexem
(2000 - 3000), oxykumariny (herniarin,
umbeliferon) a flavonové glykosidy (±
2%), hlav. hyperosid a další glykosidicky
vázané látky (kvercetin, izorhamnetin).
Obsahové
látky působí výrazně diureticky,
dezinfekčně a prolikřečově. Droga
je proto vhodná k léčení chorob
močového ústrojí, hlav. se osvědčila
při zánětech močového měchýře, ledvinových
kolikách, močovém pisku a kaméncích
a při chronických onemocněních močového
ústrojí k potlačení úporných infekcí
a ke zlepšení vylučování moči.
Užívá se v nálevu samotná nebo častěji
jako součást rozmanitých urologických
čajových směsí. V lékařství se názory
na účinnost průtržníkové drogy rozcházejí.
Je to způsobeno tím, že některé infekce
močových cest léčbě průtržnikem odolávají.
To je ovšem vlastnost, která se projevuje
nejen u dalších diureticky účinných
drog, nýbrž i u speciálních hromadně
vyráběných léčivých přípravků. V takovém
případě je nezbytné změnit používaný
lék a nahradit ho jiným, s jiným, odlišným
spektrem účinnosti. Lidové léčitelství
p. hodnotí jako významnou léčivku odedávna.
Doložené údaje o jeho používáni máme
však až z 16. stol., kdy se používal
proti vyměšovacím obtížím při kýle a
doporučoval k léčeni pohlavních chorob.
Mezi diureticky účinnými drogami si
udržuje významné postavení.
PRVOSENKA
JARNÍ (”PETRKLÍČ”)
Prvosenkovité
Primula
veris L.
Syn.: P. officinalis (L.) J.
Hill
Bas.: P. veris a officinalis
L.
Primulaceae
Vytrvalá bylina, v ČSR částečně
chráněná, s krátkým oddenkem a sametově
mrtnatá. Listy jsou v přízemni růžici,
s čepelemi ± vejčitě podlouhlými, svraskalými,
vlnitě vroubkovanými a náhle zúženými
v křídlatý řapík. Ve středu růžice vyrůstá
stvol s ± jednostranným okolíkem vonných
květů. Květy jsou obojaké, paprsčité,
pětičetné, se srostlými obaly a různočnělečné.
Kalich je vytrvávající, zvonkovitý,
± nafouklý, zelenožlutý se špičatými
zuby a koruna žloutkově žlutá, s vydutým
lemem, rozeklaným v 5 obsrdčitých, mělce
vykrojených cípů a v jícnu s 5 oranžovými
skvrnami. Tyčinky (jen vnitřní kruh)
jsou zákorunní. Semeník je svrchní z
5 plodolistů, jednopouzdrý a. s vajíčky
kolem střed, sloupku. Plodem je vejcovitá
tobolka kratší než kalich a pukající
na vrcholu 5 zuby. Semena jsou nepravidelně
vícehranná, tmavohnědá a bradavičnatá.
IV. - V. V ČSSR dosti hoj.; výslunné
svahy, světlé háje, křoviny,. louky
a paseky z nížiny do podhůří, ojediněle
do subalpínského stupně. Druh roste
téměř v celé Evropě a v poddruhu subsp.
macrocalyx také v záp. Asii (Kavkaz,
sev. Irán a Sibiř po Sajanské pohoří).
Proměnlivost druhu je značná. U nás
je nejvíce rozšířen poddruh subsp. veris
(čepele vespod zelenavé, krátce mrtnaté),
zatímco subsp. canescens (čepele
vespod šedé až běloplstnaté) je vázána
na lesostepi a světlé háje v nejteplejších
oblastech, hlav. na vápencích a čedičích.
Léčivé drogy skýtá také p. vyšší (P.
elatior: bas. P. veris
b elatior). Kalich je ke korunní
trubce přitisklý, s dl. zašpičatělými
zuby, koruna sírožlutá s plochým lemem
a v jícnu bez oranžových skvrn, tobolky
až 2krát delší než kalich. Kvete později
než p. jarní a u nás roste dosti hoj.
z pahorkatiny do subalpínského stupně
(vlhčí louky, křoviny a lesy). V ČSSR
částečně chráněná! Druh roste v záp.
a ve střed. Evropě (na Kavkaze, Uralu
a jihu střed. Sibiře v netypických poddruzích).
Proměnlivost ještě vyšší než u p. jarní.
- Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix
primulae) a květy (Plos primulae). V
českých zemích lze vzhledem k částečné
ochraně obou druhů sbírat podzemní části
jen z pěstitelských ploch; vyrýpávaji
se po odkvětu, rychle operou S
slabší postranní kořeny se odstraní.
Droga je okrově žlutá, voní slabě anýzově
a chutná škrablavě hořce. Při sběru
květů se ručně odštipuji celá květenství
nebo se používá drhlen podobně jako
při sběru heřmánku. Droga je světle
žlutá, s příjemným pachem a se slabě
hořkou, škrablavou chutí. Největšími
producenty obou drog jsou státy střed.,
již a vých. Evropy. Pro pěstování se
dobře osvědčily polokultury na nízkotravnatých
loukách. Drogy jsou výrazně charakterizovány
obsahem saponinů. Nejvíce saponinů obsahují
kořeny (3 - 6 - 10%), květní droga jich
obsahuje méně (2%). Hlav. aglykonem
je protoprimulagenin A, kromě dalších
aglykonů - priverogeninů A a B. Drogy
dále obsahují fenolové glykosidy (až
3%), především primulaverin a stopy
silice tuhé konzistence, která byla
nazvána již v r. 1877 ”prvosenkovým
kafrem”. Žlutým pigmentem v květní droze
je kvercetagetin-3-genciobiosid.
Expektorační
účinky propůjčuji drogám hemolyticky
aktivní saponiny. Uvolňují
hleny a umožňuji lepší odkašlávání.
Drogy se předpisují jako odvar (kořenová)
nebo nálev (květní) samotné nebo spíše
jako součásti čajových směsí při
chorobách hor. cest dýchacích.
Terapeutické dávky nemají vedlejší nepříznivé
účinky, neúměrné však mohou zavinit
nevolnost až dávení. Výtažky drog jsou
součásti hromadně vyráběných léčivých
přípravků pro léčbu bronchitid, hlav.
tzv. suchého kašle. V lidovém léčitelství
má droga obdobné použití, navíc se doporučuje
jako mírně projimavý
a močopudný prostředek; tyto
vlastnosti propůjčují droze saponiny.
Do terapie se drogy z-p. dostaly až
v 16. stol., v sev. Evropě snad i dříve.
Četné pověry, provázející jejich účinky,
zpochybnily časem jejich skutečnou léčivost.
Teprve snaha nalézt hodnotnou náhradu
za dováženou drogu Radix senegae, kořeny
severoamerického vítodu senegy z čel.
vitodovitých (Polygala senega, Polygalaceae),
poskytla prvosence novou možnost, stát
se terapeuticky rovnocennou domácí náhradou.
PŘESLIČKA
ROLNÍ
Přesličkovité
Equisetum
arvense L.
Equisetaceae
Vytrvalá bylina, cévnatá, výtrusná,
s dl. článkovaným, hnědočerveným, pýřitým
oddenkem, v jehož článcích jsou pochvy
ze srostlých přeslenů šupin a postranní
větve oddenku jako ± kulovité přezimující
hlízky, oboje pro vegetativní rozmnožování
rostliny. Lodyhy jsou dvojí. Jarní,
nezelené, výtrusonosné a letní, zelené,
jalové, obojí jednoleté, ± přímé, článkované,
duté a lámavé, v uzlinách s přesleny
šupinovitých listů, srostlých v zubatou
pochvu. Jarní lodyhy jsou jednoduché,
10 - 20 cm vys., světle červenohnědé,
nerýhované, bez průduchů, s vrcholovou
výtrusnicovou šišticí z přeslenů štítkovitých
nosičů výtrusnic. Výtrusnice jsou vakovité,
z počtu 5 - 6 (10), pukající ve zralosti
podélně na vnitřní straně. Výtrusy tvarem
i velikostí stejné, kulovité a zelené.
Vnější vrstva jejich blány se dělí ve
2 spirálně stočené pentlice (haptery),
připevněné středem k vnitřní bláně výtrusu.
Při změnách vlhkosti vykonávají haptery
pohyby, které přispívají k rozšiřování
výtrusů ve skupinách, takže po vyklíčení
se snadno setkají prvoklíčky samčí i
samičí. Prokly jsou zelené, lupenité
a laločnaté, dvoudomé, buď pelatkami
na konci laloků, nebo se zárodečníky
na jejich spodině. Spermatozoidy jsou
mnohobrvé. Jarní lodyhy po ”vyprášení”
usýchají. Z jiných části oddenku vyrostou
letni lodyhy, 10 - 80 cm vys., zřetelně
5 - 20žebré, přeslenitě větvené a s
průduchy. Jejich pochvy jsou hnědozelené,
se 6 - 20 trojhrannými zuby a větévky
v přeslenech 4 - 5hranné, se čtyřzubými
pochvami, snadno lámavé. III. - V. V
ČSSR hoj., pole, zahrady, náspy, náplavy,
příkopy, lomy, písčiny u cest a toků
z nížiny do hor, podél komunikací až
do alpínského stupně. Často pospolitě
jako obtížně vyhubitelný plevel podmáčených
půd. Druh roste na sev. polokouli z
Arktidy na jih na Sicílii, do sev. Íránu,
Himaláje a již. Číny. V taxonomii rodu
Equisetum (asi 30 druhů) je kromě
vnějších znaků, tvaru a umístění průduchů
důležitá také vnitřní stavba letních
lodyh, patrná na příčném řezu; proto
i úlomek lodyhy postačí k určení druhu.
- Drogou jsou letní, zelené, přeslenitě
větvené lodyhy (Herba equiseti). Výlučně
sběrová droga; lodyhy se odřezávají
nožem nebo sežínají srpem s upraveným
pilovitým ostřím. Za 1 hod. se sebere
asi 3 kg natě. Droga je světle zelená,
bez pachu a výraznější chuti. Sběr zatím
stačí plně krýt potřebu drogy, daří
se i pěstování v polokulturách na podmáčených
půdách. Droga obsahuje až 10% částečně
rozpustné kyseliny křemičité vedle stop
manganu, hliníku a draslíku. Z dalších
obsahových látek má terapeutický význam
mírně hemolytický saponin equisetonin
(±5%), zatím neznámé struktury. Droga
dále obsahuje flavonové glykosidy s
diureticky působícími aglykony kvercetinem,
luteolinem a kempferolem. Ve stopách
jsou přítomné alkaloidy (např. nikotin!)
a snad i silice (?). Protože nelze vyloučit
i zvýšené množství alkaloidních bází
(tj. 3-metoxypyridinu, palustrinu a
dimetylsulfonu), není užívání vys.
dávek drogy v jakékoli formě vhodné,
protože se může projevit její toxicita.
Droga
působí močopudně
a příznivě ovlivňuje hojení některých
typů plicní tuberkulózy. Užívá
se jen výjimečně samotná, častěji v
čajových směsích v nálevu jako diuretikum.
Nálev drogy se také doporučuje pro podporu
zapouzdření tuberkulózních ložisek.
Pro tento účel se doporučuje čajová
směs tří dog s obsahem rozpustné kys.
křemičité, a to přesličky, truskavce
a konopice. P. se doporučuje i jako
antiastmatikum
a zevně jako přísada do posilujících
koupelí. V lidovém léčitelství
se doporučuje proti kataru
průdušek, nadměrnému menstruačnímu krvácení,
proti opakujícímu se častému krvácení
z nosu (šňupáni vychlazeného odvaru)
a jako kloktadlo při zánětech mandlí.
Tyto indikace se však dnes považují
za obsoletní.
Již
ve starověku se nať p. doporučovala
proti vnitřnímu krvácení a jako močopudný
prostředek. O její věhlas se v tomto
ohledu zasloužil v minulém stol. známý
propagátor vodoléčby a fytoterapie Sebastian
Kneipp. Dnešní význam p. jako léčivky
je sice omezený, mezi močopudnými léčivy
zaujímá však stále přední místo. Za
zmínku stoji i používání letních lodyh
jako dokonalého prostředku k cídění
cínového nádobí a leštění dřeva.
PUKLÉŘKA
ISLANDSKÁ
Terčovkovité
Cetraria
islandica (L.) Ach.
Bas.: Lichen islandicus L.
Parmeliaceae
Vytrvalá bylina, lišejník. Stélka
je trsnatá, lupenitě křovitá až polštářkovitá,
pentlicovitě větvená, vystoupavá až
vzpřímená, 5 - 10 cm vys., se žlábkovitými
laloky a s krátce brvitým okrajem, ±
lesklá, tuhá, svrchu zelenavě hnědá,
za vlhka olivová až zelenohnědá a vespod
šedobělavá nebo světle hnědá. Přirůstá
k podkladu v jednom bodě, odumírá odspodu
a dorůstá na vrcholu. Tvoří ji převážně
houbové pletivo. Svrchní kůra je z hustého
houbového pletiva, pod ni je řidší pletivo
s nahloučenými řasami, pak je tzv. dřeň
z řídkých, tlustostěnných houbových
vláken a naspodu stélky je husté houbové
pletivo spodní kůry, z níž vnikají do
podkladu svazky vláken (riziny). Stélka
roste velmi pomalu, za rok jen několik
mm. Vegetativní rozmnožování se děje
malými částmi stélky s oběma složkami
lišejníku. Houbová složka (mykobiont)
může však tvořit drobné, nahoře otevřené
plodničky, jejichž výtrusorodá vrstva
obsahuje kyjovitá vřecka s 8 elipsoidními
výtrusy (askospory), které na příhodných
místech vyklíčí ve vlákno, při jehož
setkání s příslušnou řasou může vzniknout
základ stélky nového jedince pukléřky.
IV.-X. V ČSSR roztr. (z nížiny do podhůří)
až hoj. (hory do alpínského stupně);
hlav. písčité podklady v porostech mechů
a trav, sušší rašeliniště (nikdy na
bahnitých místech), na holích často
pospolitě, v horách také na mechem porostlých
dol. částech kmínků kosodřeviny. Roste
v Arktidě a mírném pásu sev. polokoule,
na jihu většinou jen v horách. Na sev.
ještě při 80° v Zemi Františka Josefa.
V severské tundře zarůstá značně rozsáhlé
plochy, místy jako jednotvárný porost.
- Drogou jsou stélky (Lichen islandicus)
uvedeného druhu nebo příbuzné p. úzkolaločné
(C tenuifolia), sbírané z přírodních
porostů ručně nebo v souvislém porostu
hráběmi. Droga je křehká, chrastivá
a zelenavě hnědá, hořce slizovitě chutná
a zemitě páchne. Pochází hlav. ze zemí
sev. Evropy a ze středoevropských hor.
Možná příměs jiných druhů rodu Cetraria
není na závadu. Vzhledem k současné
omezené poptávce je sběr omezený. Typická
slizová droga, která obsahuje až 50%
homopolysacharidu licheninu (je složený
z desítek glukózových zbytků) spolu
s jemu podobným izolicheninem. Lichenin
je rozpustný v horké vodě a po vychladnuti
rosolovatí, izolichenin se rozpouští
v chladné vodě. Hořkou chuť drogy působí
tzv. depsidony - hořké lišejníkové kyseliny:
fumarprotocetrarová (2%), protolichesterová
(0,1 - 1,5%) a usnová, vyznačující
se antibiotickými vlastnostmi podobnými
penicilinu. Droga obsahuje stopy
silice (0,05%) blíže neznámé.
Vzhledem
k antibiotickému
účinku se droga užívá jako agens
do galenických přípravků pro
lokální ošetřování furunklů, abscesů
a infikovaných ran. Droga má
vlastnosti hořčin a používá se při
poruchách zažívání. Terapeuticky
je nejvýznamnější obsah slizu, který
má ochranný účinek na podrážděné nebo
zánětem postižené sliznice. Proto se
v terapii používá především jako podpůrný
prostředek při léčení zánětů hor. cest
dýchacích. plicních onemocnění, při
nechutenství a poruchách zažívacího
a střevního ústrojí. Používá
se odvar nebo výluh z drogy. Výtažek
drogy je součástí některých hromadně
vyráběných léčivých přípravků, např.
rozmanitých pastilek proti kašli a chrapotu.
Sodná sůl kys. usnové se v SSSR předpisuje
k ošetřování furunklů a hnisajících
ran. V lidovém léčitelství se droga
doporučuje při léčení plicní
tuberkulózy (pití odvaru z drogy)
nebo zevně jako
kloktadlo při bolestech v krku.
Pukléřka
byla v severských oblastech odedávna
nejen léčivem, nýbrž i nouzovou potravinou.
Od 18. stol. byla na návrh botaniků
a lékařů K. Linného a G. A. Scopoliho
zařazena do většiny evropských lékopisů;
v některých se udržela dodnes. Dnešní
význam drogy je omezený. Lišejníkovými
drogami jsou také stélky některých druhů
rodů důlkatec (Lobaria, čel.
laločníkovité - Stictaceae),
dutohlávka (Cladonia; čel. dutohlávkovité
- Cladoniaceae), terčovka (Parmelia;
čel. terčovkovité - Parmeliaceae),
větvičník (Evernia) a vousnice
(Alectoria) z čel. provazovkovitých
- Usneaceae. V SSSR i jinde jsou
surovinou k izolaci již zmíněné antibioticky
účinné kys. usnové.
PUŠKVOREC
OBECNÝ
Árónovité
Acorus
calamus L.
Araceae
Vytrvalá bylina, 60 - 120 cm
vys., řídce trsnatá, s tlustým, hustě
kroužkovaným a plazivým oddenkem, s
listy vyrůstajícími na jeho svrchní
straně a s kořeny na spodní v šikmých
řadách. Listy jsou dvouřadé, čárkovité,
mečovité, až 15 mm šir., napřič místy
zřasené, i s oddenkem výrazně aromatické.
Stonek jako ± zploštěle trojhranný stvol
přecházející nad šikmo odstálým květenstvím
v dl., listu podobný toulec. Květenství
tvoří hustokvětá, válcovitá palice,
10 - 20 cm dl., rozkvétající odzdola,
zprvu zelená, později světle hnědá.
Květy jsou drobné, obojaké, paprsčité,
trojčetné, s nerozlišeným obalem. Zelenavě
žluté, obvejčité lístky okvětí jsou
po 3 ve dvou kruzích a tyčinky v témže
počtu a uspořádání. Semeník-je svrchní
ze 3 (2) plodolistů, trojpouzdrý, s
nezřetelnou čnělkou a maličkou bliznou.
Plodem je podlouhlá, několikasemenná
červená bobule, na spodině s vytrvávajícím
okvětím. V Evropě puškvorec plody netvoří
nebo nedozrávají. VI. - VII. V ČSSR
roztr., místy však pospolitě; okraje
stojatých nebo mírně proudících vod,
vlhké příkopy a bažiny z nížiny do podhůří.
Druh je rozšířen v Eurasii a atlantské
Sev. Americe, v horách jihových. Asie
a v sev. oblastech tropů. V tomto obrovském
areálu bylo zjištěno několik chromozomálních
ras p., které se většinou hodnotí jako
odrůdy a liší se i množstvím silice,
i jejím složením. Evropské rostliny
- var. calamus jsou triploidní,
proto i sterilní a rozmnožují se pouze
vegetativně oddenky. V Sev. Americe
je diploidní var. americanus,
ve vých. Asii a části SSSR roste tetraploidní
var. spurius a v Indii a ve Srí
Lance odrůda var. verus. Často
se uv dí, že původ p. u nás rostoucího
je v rostlinách, jež se r. 1574 dostaly
z Indie do botanické zahrady ve Vídni,
odkud se poměrně rychle rozšiřovaly
po střed. Evropě. Je však doloženo,
že se u nás vyskytoval již mnohem dříve.
Dnes je u nás zcela zdomácnělý. Za jeho
domovinu se považují oblasti ze severozáp.
Indie do Srí Lanky a Ásamu. - Drogou
jsou oddenky (Radix calami aromatici),
sbírané zjara nebo na podzim. Pro sběr
jsou vhodné vypuštěné rybníky a břehy
pomalu tekoucích vod. Oddenky se vytahují
železnými hráběmi nebo háky a odřezávají
nožem. Zbaví se jemných kořenů, zbytků
listů a dokonale oprané a rozřezané
na 20 - 30 cm dl. kusy se suší. Droga
je lámavá, nepružná, šedohnědá až načervenalá,
voní výrazně příjemně aromaticky a chutná
hořce kořenně. Droga se dodává na trh
z vých. Evropy a Malé Asie, intenzívně
se p. sbírá v SSSR, údaje o drobném
pěstování jsou z Barmy, Srí Lanky a
z USA. Loupaná droga, která je krémově
bílá, má nižší obsah silic a pro farmaceutické
účely se nehodí. Účinnou složkou drogy
je především silice (1,5 - 3,5%) obsahující
b -asaron a málo l - asaronu (celkem
10%), metylizoeugenol, terpeny a seskviterpeny
zvláštní chemické struktury (epishyobunon,
izoshyobunon, akoronen), z nichž některé
vznikají druhotně až při destilaci silice.
Droga obsahuje také hořčiny a třísloviny.
Účinkuje
jako výborné karminativum
a stomachikum, navíc s antibakteriálním,
sedativním a do jisté míry i analgetickým
působením. Z indiánské domorodé
medicíny je známý mírně
halucinogenní účinek p., tedy
účinek na centrální
nervový systém, který vyplývá
z příbuznosti asaronu a myristicinu,
halucinogenu z muškátových ”oříšků”.
Droga se užívá samotná v nálevu nebo
v čajových směsích při poruchách
zažívání a nechutenství. Podporuje
látkovou výměnu, uvolňuje křeče při
nadýmání, průjmech a působí i slabě
diureticky. Je součásti známé
karminativní tinktury (spolu s kmínem
a kurkumou) a důležitou složkou hořkých
žaludečních likérů. V terapeutických
dávkách je bez nepříznivých vedlejších
účinků. Lidové léčitelství doporučuje
drogu k přípravě mírně dráždivých posilujících
koupelí, prokrvujících mazání a jako
kloktadlo při zánětech dásní. Puškvorec
se používá i kandovaný pro zlepšení
zažívání a chuti k jídlu. Jako léčivá
rostlina je známý od starověku (Indie,
Malá Asie, Egypt, Řecko). Do vých. Evropy
se dostal prostřednictvím tatarských
válečníků, s tureckým vojskem jako léčivka
na Balkán a později do střed. Evropy,
kde záhy zdomácněl a používal se jako
léčivka i koření.
|